Od první pomoci po péči: odolná obec začíná u lidí, kteří vědí, jak pomoci

Když rozhodují minuty, pomoc musí začít ještě před příjezdem záchranářů

Při náhlém kolapsu nestačí spoléhat pouze na zdravotnickou záchrannou službu. Někdo musí situaci rozpoznat, přivolat pomoc a především začít jednat. Právě první minuty často rozhodují o tom, zda bude mít člověk šanci vrátit se do běžného života.

Problémem přitom nemusí být neochota pomoci. Lidé se často bojí, že udělají chybu, nejsou si jistí správným postupem nebo si znalosti z dřívějšího školení nedokážou v krizové chvíli vybavit. Jednorázový kurz navíc obvykle nezasáhne dostatečně velkou část populace.

Řešením je systematické vzdělávání napříč celou komunitou – ve školách, firmách i mezi širokou veřejností. Iniciativa #mocPOmoc proto propojuje odborné znalosti Českého červeného kříže s tréninkem ve virtuální realitě. Účastník se ocitne v realistické krizové situaci, virtuální asistentka jej provází jednotlivými kroky a figurína vybavená senzory okamžitě vyhodnocuje prováděnou resuscitaci. Výuka tak nabízí praktický zážitek, ale zároveň probíhá v bezpečném prostředí, kde je možné chybovat a učit se.

Velkou výhodou tohoto přístupu je jeho přenositelnost a možnost proškolit větší množství lidí. Od června 2025 do června 2026 absolvovalo VR trénink přibližně 90 tisíc osob a v roce 2026 se program rozšířil do 250 základních a středních škol. Technologie zde ale není cílem. Slouží jako nástroj, díky němuž lze z první pomoci udělat běžnou, prakticky procvičenou dovednost a postupně vytvářet komunitní síť lidí, kteří se v kritické chvíli nebojí zasáhnout.

Pomoc by neměla přicházet až ve chvíli, kdy nastane krize

Podobný princip platí také u podpory seniorů, lidí se zdravotním omezením a jejich rodin. Mnozí chtějí zůstat co nejdéle doma, kapacity pobytových služeb jsou však omezené a pracovníci v přímé péči čelí stále větší zátěži.

Klíčovou otázkou proto není jen to, co dělat při akutním problému, ale také jak si včas všimnout, že člověk začíná ztrácet soběstačnost nebo se doma necítí bezpečně. V takové chvíli nestačí, aby odděleně fungovala rodina, sociální služba, městská policie nebo obec. Je potřeba nastavit systém, ve kterém jednotliví aktéři vědí, jakou mají roli, komu předat informace a kdo dokáže na konkrétní situaci reagovat.

Jak může taková spolupráce vypadat, ukazují příklady z Hlučína a Sociálních služeb Šebetov

V Hlučíně pomáhá seniorům žijícím doma systém pohybových senzorů, které vyhodnocují neobvyklé situace, například dlouhou nečinnost. Systém provozuje eHeleper a zajišťuje ho městská policie Hlučín. Ta v případě neobvyklé situace automaticky informuje rodinu. Pokud blízcí nemohou reagovat, ověří situaci přímo na místě městská policie a v případě potřeby přivolá zdravotnickou záchrannou službu. Technologie tak doplňuje stávající krizovou linku a prodlužuje bezpečný pobyt seniorů doma. Město tak nepořídilo pouze technologii, ale nastavilo službu s jasně rozdělenými rolemi rodiny, strážníků a zdravotníků.

V Sociálních službách na Blanensku v Jihomoravském kraji je obdobný princip využíván přímo v pobytové péči. Senzory a telemedicínská zařízení pomáhají sledovat zdravotní stav a pohyb klientů. Sestry mohou naměřená data sdílet s lékařem na dálku, získat doporučení k dalšímu postupu a rychleji reagovat na zhoršení stavu. Pokud systém zaznamená nestandardní situaci, upozorní personál, který klienta okamžitě zkontroluje. Řešení je propojeno s běžnou dokumentací a stalo se součástí každodenní práce.

Oba příklady potvrzují, že největší inovací není samotný senzor, aplikace nebo datová síť. Rozhodující je schopnost obce, rodiny, sociálních služeb, městské policie a zdravotníků předávat si včas informace a vědět, kdo má v konkrétní chvíli jednat. 

Obec nemusí všechno zajišťovat. Může ale celý systém propojit

Obec může vytvořit podmínky pro to, aby jednotlivé části systému spolupracovaly. To znamená znát potřeby obyvatel, zmapovat dostupné služby, propojit organizace v území a společně nastavit, jak bude pomoc fungovat v praxi.

Nejlepší cestou přitom nemusí být okamžitý nákup rozsáhlého technologického řešení. Technologie lze v mnoha případech zapůjčit, otestovat a poté nasadit. Vhodné je začít menším pilotem, zapojit budoucí uživatele i pracovníky služeb, vyzkoušet řešení v reálném prostředí a teprve podle výsledků rozhodovat o jeho rozšíření. Důležité je také od začátku řešit financování, provoz a odpovědnost jednotlivých partnerů.

Právě tento pohled spojoval vystoupení odborníků, samospráv a poskytovatelů služeb během panelu na veletrhu URBIS. Nejdůležitějším závěrem ale nebylo představení konkrétních zařízení. Bylo jím připomenutí, že odolnost obce netvoří jedna technologie, ale systém, kdy lidé umějí pomoci, služby spolu komunikují a podpora přichází ve správný čas. Ideálně ještě dříve, než se běžný problém změní v krizovou situaci.

Máte zájem o návrh či zavedení asistivních technologií ve své obci? Pomůžeme vám posoudit potřeby, doporučit vhodná řešení.

Zde více info - Technické konzultace.